Nejprestižnější české překladatelské ocenění obdržela Jarka Vrbová 19. října 2023 na Nové scéně Národního divadla z rukou ministra kultury. Vystudovala angličtinu a norštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a na své alma mater v oddělení skandinavistiky od 90. let učila jazykovědné předměty. Nezapomenutelné jsou ale hlavně její překladatelské semináře, které pravidelně vyučovala zejména pro norštináře, ale pilně k ní chodili také mnozí dánštináři a švédštináři. Svým citlivým a nebývale povzbuzujícím vedením a zároveň důkladnou a pečlivou zpětnou vazbou přivedla mnoho svých studentek a studentů k překladatelské práci. Se svými studenty redakčně připravila řadu publikačních počinů, za všechny zmiňme povídkovou sbírku Krajina s pobřežím aneb Sto let norské povídky. Jarka Vrbová od sebe vždy nenápadně odvede pozornost k autorům, pro které dýchá. I my si tedy na závěr dovolíme odvést pozornost od oceněné a odcitovat její odpověď z rozhovoru, který s ní vedla pro portál iliteratura.cz Viola Somogy, v níž zazní jména několika norských spisovatelů, jejichž romány Jarka Vrbová převedla do češtiny. Ještě předtím ale Jarce Vrbové za celé oddělení skandinavistiky co nejsrdečněji blahopřejeme!
iLiteratura: Který svůj překlad z norštiny máš nejradši?
Jarka Vrbová: Těžko říct, protože já je všechny, i když to zní banálně a z úst překladatelů otřepaně, považuju za svoje děti, byť ne vždy úplně povedené, ale všechny děti se nevyvedou ideálně, že…
iLiteratura: … ale máme je rádi.
Jarka Vrbová: … ano, máme je rádi. Nevím, který překlad mám nejradši, ale určitě mám ráda ty, kterým opravdu dokonale rozumím, třeba knihám Larse Saabye Christensena nebo Roye Jacobsena, ale i Ingvara Ambjørnsena, který tady nedosáhl takové popularity, jak bych čekala. Dlouho jsem v sobě nosila chuť přeložit román Larse Saabye Christensena Beatles, je o čtyřech klucích, kteří vyrůstají v šedesátých letech, hrají si na slavnou skupinu, ale nakonec se vydávají každý jiným směrem. Tak by asi dospívala naše generace, kdyby u nás byly normální poměry. Ovšem úplně jiná mládež stejné generace zabydluje Ambjørnsenovu knihu Bílí negři, viděla jsem v nich paralelu Beatles a Rolling Stones. Okouzlil mě i zádumčivý málomluvný styl Pera Pettersona a jeho Jít krást koně. Typický příklad toho, co mám na severské literatuře nejradši: vyjádřit hodně za pomoci malého množství slov. Čtenářsky i překladatelsky si doslova užívám bergenského bohéma Tomase Espedala. A nesmím zapomenout na knihu, kterou jsem nosila v hlavě od dob studií: Uprchlík kříží svou stopu Aksela Sandemoseho. Ta kniha nám má co říct Zákonem Jante, souborem příkazů, jež musí člověk, pokud chce v malé komunitě přežít, dodržet. Jsem vděčná Argu, že knihu vydalo.
Foto: Vojtěch Vlk